Porod

Dámy, dovolím si zcela vynechat onu dlouhou cestu od početí do porodu. Jednak je to značně individuální, jednak opravdu nevím, co bych vám v této oblasti poradila. Početí Adélky je pro mě ještě stále záhadou, protože trefit se do oněch několika kouzelných dní, když jak vy, tak přítel neustále cestujete (každý zvlášť), je takový malý zázrak. Ale stal se. Co funguje na ranní nevolnost taky nevím, protože jsem nezvracela ani jednou. Jak vecpat oteklé nohy do bot netuším, nepoznala jsem. Prostě těhotenství byla jedna velká idyla jak psychicky, tak fyzicky, a i všechny testy vyšly ok. Tohle opravdu přeju každé z vás. 

     Nicméně den D se přiblížil, přišel, uplynul - a nic. Další den - zase nic. Další, středa, tři hodiny ráno - mokro. Velký mokro. Tam dole. A první bolesti. V podbřišku. Tak jsme volali do porodnice, přímo na porodní sál. Cože jako máme dělat. Sestřička (možná asistentka) byla moc milá a ochotná a poslala mě do horké vany. Že prý to ulevuje od bolesti. Neulevuje!!! Pět hodin - vyrážíme do porodnice. Poprvé! 

     A teď už beze srandy. V porodnici u Milosrdných se mi okamžitě začali věnovat. Všichni, s kým jsem přišla do kontaktu, se mi představili a vysvětlili, co se bude dít. Natočili mi monitor a sledovali stahy. Ty se neukazovaly. Pan doktor konstatoval, že nejsem otevřená, a že to tedy nejspíš ještě nebude. Tak mě poslali domů a dali mi dva čípky, které jsem si v případě velkých bolestí měla aplikovat. V jedenáct hodin jsme vyrazili znovu. To už jsem si občas i zakřičela. Jenže sotva jsem sedla do auta, potvrdilo se, že se brzy narodí dítko řidiče autobusu a stevardky. Holt jízda naší prdelce dělala dobře, takže se uklidnila a my jsme nedojeli ani za město. Ještě jsme si stihli koupit v bufetu oběd. A pak už se to jenom stupňovalo. Fakt jsem křičela. A ve tři odpoledne mě přítel naložil do auta potřetí se slovy: "já už je donutím, aby si tě tam nechali." V porodnici se mi opět okamžitě věnovali, natočili monitor a zkoumali stahy. A zase je neviděli. Pak se asistentka koukla (kam asi?), usmála se a řekla: "hm, jste otevřená na osm centimetrů." A všechno se najednou zrychlilo. Porodní box, převlíct tatínka. A pak se to zase zastavilo. Adélka sice měla ideální polohu, hlavičku dávno dole, ale pro samotný porod bylo nutné, aby se snesla ještě níž. A to se nedělo. Prostě se jí ven nechtělo. Už jsem v sobě měla i nějaké preparáty, něco na posílení stahů a stejně se pořád čekalo, jestli se dáma umoudří a pohne se. Kolem sedmé večer byl můj "porodní tým" posílen ještě o jednoho lékaře a pomalu mi začali naznačovat, že "budou uvažovat o jiném zakončení porodu." Holky, dodneška nevím, jestli ten druhý doktor byl takový odborník, nebo ho pozvali proto, že měl malý ruce. Protože přítel to popsal asi takto:"on do tebe sáhnul, vzal tu hlavičku, otočil ji v tobě, a bylo to." A bylo. Ještě dvě zatlačení a Adélka byla na světě. A ležela mi na břiše. A pak mi ji zase vzali, protože jsem byla tak rozervaná, ano, rozervaná, že mě odvezli na operační sál a v narkóze tu spoušť zase sešili.

     A jak jsem to celé vnímala? Jak jsem si připadala? A jaké to je, porodit dítě? Dámy, porod byl jednoznačně nejotřesnějším zážitkem mého života. Ano, přiznávám to naprosto otevřeně, bylo to šílené, hrozné, nesnesitelné. Ta bolest se nedá srovnat s ničím a v nejhorším snu si ji nedokážete představit. Musím říct, že ještě půlrok po porodu jsem sex považovala za sprosté slovo. Můj obdiv každé z vás, která to chce absolvovat vícekrát. Já už rozhodně ne. Ale - nic na světě se nevyrovná tomu, když najednou držíte v náručí oslizlý, promodralý uzlíček. To je ta nejkrásnější chvíle v životě (je to sice fráze, ale jinak se to říct prostě nedá). Takže dámy, kdo se na to teprve chystáte a máte strach, mějte ho a nestyďte se za to, fakt to bolí a rozhodně to není příjemný. Tolik k porodu. A ještě něco. Nebojte si říct o "oblbováky." Nehrajte si na hrdinky, když nechcete. Existují, využijte je! Tím nikoho nenabádám, aby do sebe cpal chemii, jen říkám - nebojte se říct:"opravdu  už potřebuju ulevit." A nestyďte se křičet. Mě to pomáhalo!!! A ještě něco vám musím říct. Neabsolvovala jsem žádný předporodní kurz. Nechtěla jsem a nelituji toho. Toto je pouze můj subjektivní názor: rozhodně jsem nechtěla za drahé peníze získat to, co si můžu najít na internetu, a co stejně v té extrémní porodní situaci zapomenu. Od toho je tam asistentka nebo lékař, aby vám řekli co a jak. A pak: kolik z našich maminek a babiček absolvovalo předporodní kurz? A jsme tu? Jsme :-)  PS: kdo absolvoval, píše do komentářů :-)